Historie
LemRouší pravěk…
Začínali jsme ještě jako bezejmenné duo Pafka Mládek a Jirka Pessr někdy zhruba před sedmi lety (2003). Řídce nepravidelné zkoušky v hasičárně a klubovně sokolovny (dnešní prodejna) sloužily hlavně k odreagování. Přehrávání známých kusů nás brzy omrzelo a tak jsme začali s vlastní tvorbou završenou vydáním autorského alba instrumentálních skladeb pod názvem Naděje, vlastním nákladem zhruba 16-ti kusů. O prázdninách 2007 jsme se přirozenou cestou rozrostli o místního basáka Jirku Hásenkopfa a z hlavního města za místní chatařkou dojíždějícího bubeníka Honzu Šípala. Jak rychle jsme se dali dohromady, tak stejně šupem se po hudebně plodných prázdninách, díky basákovu odjezdu do Austrálie a bubeníkovu nezdaru, rozpadli.
LemRoucha nakročuje do současnosti…
V původní dvojici jsme ale vydrželi a teď už vyloženě se zájmem si pro radost hráli sami. Jelikož s jídlem roste chuť, průběžně se v okolí poohlíželi po někom, kdo by chtěl „tvrdit muziku“. Námluvy s basákem Jirkou Kobrlem, místním hráčem (skoro) na všechno, se uzavřely v prosinci 2008. O měsíc později se podařilo za bicí přemluvit hudebně vzdělaného Pepu Škvora, kterej na ně v tu dobu prakticky začínal (asi z rozmaru si je přidal k již zvládnutému klarinetu a klavíru). No a pak už to šlo prakticky samo. Pravidelné pondělní zkoušky se kvůli prostoru přesunuli do místní hudební školy (tam je taky málo místa, ale nevyháněj nás odtamtud), začali s pořizováním technického aparátu a po čtvrt roce společného hraní jsme, ve stále ještě instrumentální podobě, byli prakticky donuceni k prvnímu veřejnému vystoupení v místním pohostinství. „Plný dům“ nás potěšil a postrčil k dalšímu rozvoji a po půl roce, během kterého jsme zvládli ještě pár (dvě) vystoupení v místě i nejbližším okolí, jsme začali koketovat s texty…
LemRoucha teď (2010)…
Na první výročí veřejného vystoupení se nám opět podařilo, na teď už většinou zpívaný počiny, nalákat do „naší“ hospody návštěvu srovnatelnou snad jen s hasičskou výroční valnou hromadou (v tu dobu už začala hlodat myšlenka na větší sál). A i mezi sebou jsme si potvrdili, že nás to pořád baví. Po zvukově rozpačitém (přes dva minimixáky a bez odposlechů), ale zato divácky kladně přijatém koncertíku na teplejšovské návsi jsme uznali nutnost alespoň trochu sladit celý aparát, a tak jsme se odhodlali k dalšímu zásadnímu skoku a před další akcí pořídili (zatím) dostatečné technické zázemí. S porodními bolestmi jsme ho vyzkoušeli při fandění Železnému dědkovi, první zastávce při koncertní Šňůře 2010 a doladili při hraní po nohejbalovém turnaji v Kochánově. Na přehlídce hudeb ve Vranově jsme si zase vyzkoušeli hraní se zvukařem a to už byla taková malá generálka na připravovaný minifestiválek ROCKTEP…
Lem Roucha teď (zase o něco později - začátek 2012)…
Během zdánlivé nečinnost přelomu let 2010/2011, kdy o nás bylo slyšet maximálně jen v nejbližšího okolí zkušebny a pár článků v tiskovinách o několikanásobném úspěchu v Benešovském Otíkovi – 1. místo v kapelách, Jirka Kobrle 2. místo ve zpěvácích a ocenění počin roku za RockTep (hlasujícím fanouškům moc dík) a kdy jsme se snažili zapracovat jak na kvalitě, tak i na kvantitě, vznikly čtyři nové kusy (z toho jeden instrumentální) a pustili jsme se na tenký led sborového zpěvu (tady zatím slavíme jen dílčí úspěchy). Sezónu jsme netradičně odstartovali až v půli května, ale o to razantněji zábavou s kapelou Adosband. Akce byla vydařená, jen škoda, že nepřišli lidi… Začátek léta jsem věnovali dalšímu velkému skoku v našem počínání, a to vytvoření nějakého trochu poslouchatelného záznamu naší tvorby. Záměr náročný jak duševně, tak i fyzicky a finančně se v rámci možností vydařil. I když postupem času nadšení nad novým dílkem vystřídala razantní sebekritika a přesvědčení, že mít víc peněz a tudíž i natáčecího času a i trochu těch zkušeností, rozhodně bychom to takhle do světa nepustili. Ale i tak ze stokusového nákladu zbývá posledních pár kousků… Pak už proběhly tradiční koncertky 20 srpna na Teplýšovských slavnostech, den poté při fandění na Železném dědkovi (tady jsme obhájili pohár za nejlépe fandící obec), 3. září na nohejbalovém turnaji v Kochánově a na závěr roku ještě v naší domovské hospě. Netradičně jsme pak vystoupili na hřebíkyádě v Okrouhlici, s Rotorem u nás v Sokolovně a zahráli jsme si ve Struhařovské hospodě U nás… Nově zkoušíme hrát v pětičlenné sestavě. Rozšířili jsme melodickou sekci o další sólovou kytaru, kterou obsadil Ely. Dosavadní výsledky dávají příslib k dalšímu posunu zvuku kapely… A poslední, ještě horká informace není moc příznivá. V letošním Otíkovi jsme ustoupili z vydobytých pozic, když jen Jirka uhájil bednu třetím místem ve zpěvácích (nikdo jiný z kapely se neumístnil). Mezi kapelami jsme se propadli o čtyři místa na páté. Ale i tak patří fanouškům velký dík, protože mezi padesátičlennou konkurencí to nevyzní zas až tak špatně
LemRoucha teď - zkraje roku 2013
Tak nám utekl další rok. Ve světě se za tu dobu stala spousta věcí, a tak ani my jsme nemohli zůstat v nečinnosti. Rok 2012 jsme sice proběhli bez žádných zásadnějších počinů, ale i tak jsme přidali pár nových písniček (Ruce nad hlavou, Těžký ráno, Jeden muž a jedna žena, Bludiště vášní,…) odehráli několik příjemných koncertíků (se Štěpánem Kojanem v sokolovně, tradičně v Kochánově po nohejbalovém turnaji a na Teplýšovských slavnostech, párkrát po v hospodách a tak) a v Benešovském Otíkovi si ve vší tichosti oproti loňsku zase polepšili jak v kapelách, tak Jirka K ve zpěvácích, na krásný třetí místo. Díky moc všem, kdo nás podpořili. Jo a nesmím zapomenout, že Jirka K si pořídil nový (zánovní) basový aparát. Zvuk z toho jde libový. Už teď se těšíme, až zainventuje i Pafka (a že to nebude dlouho trvat, se dočtete dále). Uvidíte a hlavně uslyšíte, až se nás přijdete na nějakou akci kouknout.
Na přelomu 2012 a 2013 jsme trochu na úkor nové tvorby (nebejt Jirky K, tak snad do nové sezóny nenastoupíme ani s jednou novinkou) pilovali starší kousky. A to jak z důvodu, abychom je nekazili, tak proto, abychom si ve studiu neudělali moc ostudy… Tak a je to venku. To co vědělo jen nejbližší okolí, už teď snad můžeme vypustit i do širšího světa. Včera (2.3.) jsme se po dvoudenním soustředění vrátili ze Studia Rápotice. Kde se z nás Honza Říha snažil dostat to nejlepší. Na nahrávání jsme vybrali čtyři novější kousky – Jeden muž a jedna žena, Bludiště vášní, Ruce nad hlavou a Přikázání. Nahrávací studio v Dolních Rápoticích nám bylo od čtvrtečního večera do sobotního odpoledne téměř více než domovem. Vážně můžu říct, že jsme si to užili a vybavení i přístup Honzy byl oproti natáčení minulého CD zase o notný kus dál. Například Pafka si na místě vyzkoušel kytarový aparát z kvalitně vrchní kategorie a ten zvuk v uších je hladil. Bohužel se mu ho nepodařilo získat škemráním, ani násilím. Nezbude mu, než se zase spolehnout na osvědčené peníze. Za stejnou dobu, co jsme minule nahráli třináct písniček, jsme tentokrát zvládli čtyři a bylo to jen tak tak. Třeba jen takový náš Pepíšek na vybubnování ke spokojenosti své i naší, spotřeboval tři čtvrtě dne. Díky tomu všemu už první nástřel naznačuje, že se dílko možná i povedlo. Ale to budete muset někdy začátkem dubna posoudit až Vy. Pravda, čtyři písničky ještě nejsou na vydání další placky, ale dokončenou verzi určitě vystavíme na našich stránkách, případně dalších volně přístupných místech (původně jsme to plánovali vydat jako čtyři singly, abychom už konečně byli nechutně bohatí, ale pak jsme si řekli, že zatím ještě s hamižností počkáme).
To souvisí i s našimi plány do nejbližšího budoucna, kdy bychom rádi někdy kolem svátku Jirků v Restauraci Eldorádo načali sezonu (přesnější určení dáme vědět). Dále Vás oblažili nějakou tou novinkou a v druhé půlce roku, až zase něco našetříme, si střihli pokračování ve studiu.
LemRoucha teď zkraje roku 2014...
Letí to docela fest, ani jsme se pořádně nerozkoukali v roce 2013 a už abychom ho hodnotili a plánovali 2014. Ale tak to prostě je. Když se něco děje, tak to utíká..Takže co jsme zvládli. Pafka si přeci jen pořídil nový aparát. Je celý oranžový a jmenuje se Orange. A hraje moc hezky (ten aparát, Pafkovi ještě necháme prostor na zlepšení). Pořízením dvou zánovních barevných reflektorů jsme položili základ osvětlovačské sekci. Zabodovali jsme i v Otíkovi. Nebýt v redakci zašantročených asi sto padesáti kupónů, s přehledem bychom bednu obhájili. Takhle to stačilo jen na deváté místo. I přes to patří všem, kdo pro nás hlasovali, mocné díky a nenechte se pro příště odradit. Zasadíme se o důsledné započítání všech hlasů. Díky plodné zimě Jirka K. a Pafka obohatili náš repertoár o šest nových, žánrově pestrých, kousků (Jó, ten se má; Rovina; Cesty; Jízda, Proč to tak utíká a Stýskání). Také loni jsme zvládli odehrát standardní porci koncertíků po nálevnách, sportovních areálech a jednom hřbitově. Vymykal se zejména jeden, spontánně uspořádaný v takové opojené atmosféře 1. hodinu Nového roku na Teplýšovské návsi.
To je ale také jedna z věcí, kde se nám moc nezadařilo zlepšení. Otestovat publikum někde ve vzdálenějších krajích. I když i tu se rýsuje první vlaštovka. Začali jsme aktivněji vyhledávat možnosti si veřejně zahrát. A už takhle v začátcích se dá říct, že to má daleko lepší výsledky, než jen čekání, až nás někdo objeví. Například už teď v dubnu zahrajeme v Ledečku dobrovolníkům na Čisté řece Sázavě a dovolím si tvrdit, že tam o nás zatím nikdo nikdy neslyšel. Tak uvidím, jak nás přijmou a jestli se nám bude dařit vycestovávat i dále a dále. O rok jsme odložili nahrávání další části naší tvorby. Mělo to několik různých důvodů, které jsme se rozhodli letos ignorovat a na podzim se do toho opravdu pustit.
To je z těch hlavních věcí pro letošek asi tak všechno. Jinak dlouhodobý cíl nechutně zbohatnout stále trvá a čas ukáže, jestli se nám to povede zrovna hudbou…
Takže ať se daří Vám i nám a ať se pořád něco děje…
Mějte se stále líp a zachovejte nám přízeň
Do roku 2017 do toho jdeme ještě větším zápalem a drobnými úpravymi některých písní (samozřejmě doufáme, že k jejich prospěchu).
Těšíme se na Vás...
JiP
