Jednoho večera přivedla si domu panna svého milého
aby ho představila maceše a otci
Otec byl rád, že její srdce zaplálo
avšak macecha chrlil jen slova zloby a zlosti
Jděte mi z očí a táhněte z domu!
A dávala dceři sprostých jmen
Však venku je tma a sněží tam k tomu
Tak kam bys je hnala v tom počasí ven
Když mají se tak rádi, ať ta jejich láska
Je zahřeje na těle i na duši
Jen ať se již nevrací přes práh tohoto domu
Ať štěstí si u jiných zakusí!
Noc je mrazivá, přikrytí sněhovou peřinou
Aby se zahřáli, k sobě se přivinou
Snad se může zdát, že je ranní úsvit sluncem probudí
Ale dál mají oči zavřený a mráz je nestudí
Jako král s princeznou co děti do pohádky zvou
Zde kouzla nestačí, ani polibek na cestu dalekou
Jak krůpěj ve džbánku, tak srdce poskočí
A bíla z heřmánku, jen proutkem zatočí
Mrazivé ráno se probudilo do stříbrného křišťálu
Všude jen třpytivý sníh a nebylo ho pomálu
Krajina tichá, jen k slyšení pár všedních tónů
Však pod kupí sněhu, se ozývá jak tlukot zvonů
tam dvě těla, jak klubíčka schoulená
není snad pozdě, vždyť to se přece nedělá
Ať více chvil štěstí ti dva spolu si užijí
Ať neusnou navždy, ať procitnou a ožijí!
Snad z lesa orel, co kolem náhodou letěl a zavolal
A čarovnou mocí síly dobra z hlubin povolal
Slunce již vychází na vrchol oblohy, září
A roztají ledy zamrzlý v srdcích i na tváři
